Nová knihovna slavila zahájení provozu
Podoba slavnostního otevření knihovny se začala rýsovat přesně před půl rokem. V době, kdy budova pořád ještě byla hrubou stavbou se surovými betonovými podlahami a schody pokrytými modrou plastovou plachtou. A dnes je to tady. Den otevřených dveří. Za dvě hodiny začínáme.
S knihovnicí Markétou krátce po jedné odemykáme dveře. Stoly jsou nachystané, černobílé fotografie Romana France už zdobí stěny sálu, plakáty s programem čekají na vylepení. Soustředěně aranžujeme květinovou výzdobu a karamelky. Krátce po půl druhé zjišťujeme, že květů i cukrovinek je sice dost, zato na takové ty maličkosti jako toaletní papír a mýdlo nikdo nepomyslel. Zatímco pomalu přicházejí první účinkující, vysíláme nedobrovolného záchranáře a doufáme v dobrou zásobovanost smíšenky. Mise je v rámci možností úspěšná.
Když navíc ve čtvrt na tři pan starosta vchází do dveří s taškou plnou hygienických potřeb, cítíme se připraveni. Alespoň do chvíle, kdy Lárymu Hauserovi, který dnešní odpoledne přijel moderovat, zůstane v ruce klika od záchodu a kdy si všimneme displeje výtahu hlásícího „mimo provoz”.
To už jsou ale tři a do sálu nesměle nakukují první hosté. Mezi nimi děti. Radost, úleva. Divadelní představení Gloria pro malé i velké má nemalé publikum. Slečny z Mikro-teatro jsou komediantky tělem i duší a děti se brzy lámou smíchy, překřikují se, zapojují se do hry. Ostatně, ti méně ostýchaví dospělí taky. „Gloria je smutná. Máte někdo nápad, jak ji rozveselit?” graduje příběh o španělské spisovatelce. „Udělejte cirkus a srandovní obličeje! ...nebo jí řekneme nějakou její básničku,” hledají děti recept na šťastný konec – a funguje.
Po divadle je ideální čas prozkoumat obě patra, zaregistrovat se jako člen knihovny nebo vyzkoušet některou z tvořivých dílen. Zatímco dole děti s dvojicí hereček losují písmenka a skládají básně, nahoře ze stránek vyřazených knih, kterým hrozilo skončit ve sběrném dvoře, tvoří nápadité skládačky. Přímo na knihovnickém stole si zájemci všeho věku vlastnoručně razí placky s logem knihovny.
O půl páté už budova praská ve švech. Plní se i zahrada a horní platforma za knihovnou, dokonce i nečekaná zákoutí, například stolek v oddělení dětské literatury, shodou náhod naproti vinnému baru, se ukazují jako optimální lokace pro improvizovaný dámský klub. Před vystoupením Háječku je sál tak nacpaný, že na okamžik není jisté, zda se do něj vejde i kompletní folklorní soubor. Za chvíli už se ale barevné kroje vesele roztáčí v kruhu.
Úvodní slovo k výstavě skupinových portrétů Romana France se přirozeně přesouvá na zahradu. A přichází vrcholná část dne. Hromadné pózování umělci, který se střídavě schovává pod černou plachtu klasického fotoaparátu na film a a střídavě diriguje s amplionem v ruce celé shromáždění tak, aby každý byl vidět a žádné místo nezůstalo prázdné.
Zahrada se mění v rojící se mraveniště. Část hostů v čele s rozdivočelými dětmi se hrne na terasu knihovny, pár neohrožených z ní leze po žebříku na střechu. Na nejvyšším místě pózuje dvojice architektů, autorů budovy. Další příval instrukcí směřuje na ty, co zůstali dole. Ochotní i méně ochotní dobrovolníci postupně šplhají po síťovině ve svahu zahrady a sedají si na zem. Vyvolení jedinci dostávají přiléhavé přezdívky jako „pán s napůl vypitým pivem”, „paní s kabelem” nebo „paní, co se schovává za sklem”.
Když jsou po necelé půlhodině obsazena i poslední slepá místa – pozdě příchozí host si lehá na zídku v pravém horním rohu hledáčku a ze střechy se na bílou stěnu spouští na laně odvážný knihovnolezec (čímž na budově vzniká první památeční černá šmouha), dochází na focení. „Udělám jich pět nebo šest,” oznamuje Roman Franc a do fotoaparátu sune první obdélník velkoformátového filmu. „Vteřinu se nehýbejte,” mizí umělec pod plachtou a mraveniště zamrzá. V mezičase třetího a čtvrtého snímku disciplína začíná pokulhávat. Krojované holčičky z Háječku spouštějí odboj s pokřikem: „Už nefoť!” Čímž zaručeně na dalších obrázcích vykouzlí nejeden širší úsměv.
Stmívá se a po prvním hudebním pásmu žáků ZUŠ Střelice se v sále dostávají ke slovu autoři budovy, Petr Všetečka a Robert Václavík. Popisují technickou a akustickou propracovanost sálu, zapáleně mluví i o materiálu, kterého je prostor plný: o dubovém dřevě a o těžkostech se sháněním jeho dodavatelů, o precizním řemeslném zpracování ohýbané lavice lemující část sálu. U technické místnosti vedle sálu se zatím tvoří fronta na prezentaci Atelieru Partero, jejich 3D brýle a virtuální procházku zahradou.
A postupně hostů ubývá. Atmosféra se stává komornější. Venku i vevnitř se tvoří malé hloučky, lidé si povídají a sálem zní živá hudba nadaných sólistů základní umělecké školy. Když začne malý pozounista Antonín Loup hrát Hallelujah od Leonarda Cohena, poprvé za večer veškerý šum dojatě ztichne. Do vzniklého klidu pak dokonale zapadnou i jazzové standardy v podání absolventů Zamazalových. Pak i ty dozní, poslední hosté odcházejí a dveře se se spokojeným vydechnutím zavírají.
